Tádž Mahal je mauzoleum v Ágře v severní Indii (stát Uttarpradéš), které nechal v roce 1632 postavit mughalský císař Šáhdžahán na památku své milované manželky Ardžumand Banu Begum, známější jako Mumtáz Mahal.
Ačkoli se historické prameny neshodují v názoru na autorství díla, mnozí historici se shodují, že zásluhu na vybudování památky má Ustad Ahmad Lahauri.
Památka je od 9. prosince 1983 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO a v roce 2007 byla zařazena mezi nových sedm divů světa.
Přestože ji každoročně navštíví nejméně 2 miliony lidí (a někteří tvrdí, že více než 3), skrývá tento indický klenot mnoho záhad a kuriozit.
Tádž Mahal je mauzoleum v Ágře v severní Indii (stát Uttarpradéš), které nechal v roce 1632 postavit mughalský císař Šáhdžahán na památku své milované manželky Ardžumand Banu Begum, známější jako Mumtáz Mahal. Ačkoli se historické prameny neshodují v názoru na autorství díla, mnozí historici se shodují, že zásluhu na vybudování památky má Ustad Ahmad Lahauri. Památka je od 9. prosince 1983 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO a v roce 2007 byla zařazena mezi nových sedm divů světa. Přestože ji každoročně navštíví nejméně 2 miliony lidí (a někteří tvrdí, že více než 3), skrývá tento indický klenot mnoho záhad a kuriozit.
Tádž Mahal nechal postavit slavný mughalský císař Šáhdžahán na památku své milované ženy Mumtáz Mahal, která zemřela v roce 1631 při porodu jejich čtrnáctého dítěte. Palác se stal smyslem existence císaře, který mu věnoval 20 let svého života, než byl sesazen svým synem a uvězněn.
Několik století byl opuštěným palácem.
Několik let po jeho dokončení bylo hlavní město Indie přesunuto do Dillí. Agra tak ztratila svou roli obchodního i kulturního centra. Zanedbávání bylo takové, že koncem 19. století byla stavba, částečně v důsledku eroze a rabování, v hrozném stavu. Jako by to nestačilo, za britského guvernéra lorda Williama Bentincka se hovořilo o demolici Tádž Mahalu, aby se získaly zpět mramory, kterými byl pokryt, a půda, která měla být využita k zemědělství.
Jedním z nejkrásnějších rysů Tádž Mahalu je jeho barva. Nádherná hra světla a stínu na mramoru, z něhož je celá stavba obložena a k níž přispívají i polodrahokamy zasazené uvnitř, působí v očích pozorovatele vždy jinak. V závislosti na denní době, kdy je Tádž Mahal pozorován, získává různé barvy.
Tádž Mahal je ve všech svých částech dokonale symetrický.
Obvyklá architektura, která se používala za vlády Šáhdžahána, byla vesměs tohoto typu: komplex je postaven podle oboustranného symetrického systému podél centrální osy. Tádž Mahal dokonale vyjadřuje architektonické myšlení doby Šáhdžahána. Bílé mramorové mauzoleum je nejvýraznější a nejsymboličtější stavbou komplexu a po jeho boku stojí dvě stavby z červeného pískovce: mešita a dům pro hosty. Šáh Šáhdžahán byl po své smrti (v roce 1666) pohřben vedle své manželky, což je jediná věc, která narušuje dokonalou symetrii paláce (ve skutečnosti byla plánována pouze jedna rakev).
Během druhé světové války a indicko-pákistánských válek bylo postaveno speciální lešení, které budovu ukrývalo a chránilo před leteckými útoky. Kromě toho byla přijata také opatření na ochranu před znečištěním, které se časem podepsalo na bělosti hlavní budovy. Kolem Tádž Mahalu byla zřízena oblast o rozloze několika tisíc kilometrů čtverečních, nazývaná Taj Trapezium Zone (TTZ), a byly zde stanoveny velmi přísné emisní normy. Rozhodnutí indického nejvyššího soudu z roku 1996 zakázalo používání uhlí v průmyslových podnicích nacházejících se v TTZ.